|
Post by Vyhýbavec on Jan 4, 2018 19:08:38 GMT 1
Keďže môj dobrý známy Corvus, ktorý je môj dobrý známy už 3 dni prišiel s nápadom založiť fórum, tak zakladám prvý topic tohto fóra. Ja osobne trpím vyhýbavou poruchou približne od svojich 12-tich rokov, no prvý krát som sa dozvedel, že to čo cítim je možno psychický problém až na vysokej, myslím že to bolo v prvom, alebo druhom ročníku. To že sa jedná o vyhýbavú poruchu osobnosti som si diagnostikoval sám cca v druhej polovici roku 2010, keď som mal bezmála 25 rokov. Prosím podeľte sa s nami o váš príbeh. Nikdy neviete komu môžete zachrániť život tým, že zrazu objaví kam patrí a bude cítiť neskutočnú spolupatričnosť vďaka čomu nespácha samovraždu.
|
|
|
Post by Corvus on Jan 4, 2018 21:48:19 GMT 1
Zdravím kolego, dúfam, že tu nebudeme furt diskutovat len my dvaja: ) Ja som si vyhýbavú poruchu diagnostikoval tiež sám, asi tak pred 6 rokmi. Dovtedy som o jej existencii nevedel. Teda už dlho som vedel, že so mnou nie je niečo v poriadku, len som nevedel ako to onálepkovať. Myslím, že trpím akousi formou sociofóbie (a vlastne aj vyhýbavá porucha osobnosti je akousi podskupinou sociofobie a je vraj dost tazké urcit ci ma clovek sociofobiu alebo vyhýbavú poruchu). A možno som sa onálepkoval ako vyhýbavec len kvoli tomu pocitu, že niekam patrím, že som členom nejakej skupiny, kmeňa, hoci kmeň vyhýbavcov je dost fiktívna a disfunkčná komunita, aspon ja to tak zatial vnímam. Tema má názov ako dlho bojujete... Hmm, neviem či sa dá povedať že by som so svojimi fobiami bojoval nejak konstruktívne. Priamej konfrontácii sa v podstate vyhýbam, doteraz som nebol u psychologa ani psychiatra vyhovárajúc sa na to, že to zvládam aj sám a že nejaký diplomovaný psychošaman mi aj tak asi nepovie nic prevratne nové. Viem čo by som mal robit, aby som žil plnohodnotnejší život- hlavne sa vystavovat situáciam, ktoré sú mi nepríjemné, ktorých sa desím. A ja sa hlavne úspesne vyhýbat. NIekedy ma okolnosti prinútia a ja musím čelit svojim demonom a vacsinou to aj zvládnem ked aj s odretými ušami, ale sám od seba sa len zriedka odhodlám...a vlastne som len padavka, slaboch, ktorý si diagnostikoval akúsi fiktívnu ci reálnu psychickú poruchu a tým akoby bol sa vzdal zodpovednosti za svoj život, ktorý ma teda velmi neuspokojuje.
|
|
|
Post by Vyhýbavec on Jan 5, 2018 18:03:19 GMT 1
To, že tu bude diskutovať okrem nás dvoch aj niekto iný zaručiť neviem. A je dosť možné, že to tak dopadne. Ale už teraz toto fórum splnilo plán postov na tento rok na 100%. Anyway, môj pohľad sa rokmi na celú túto problematiku zmenil. Predovšetkým: vyhýbavá porucha má z mojej skúsenosti najmä biologický základ. Nadával by si človek, ktorý má vysoký krvný tlak do slabochov za to, že má vysoký krvný tlak? Nadával by si človek s cukrovkou do padaviek za to, že nevie vydržať bez inzulínu? Takže ak sa ti podobné situácie zdajú absurdné rovnako ako mne, tak si prestaň prosím nadávať do onoho, či tamtoho. Predovšetkým preto, že to nie je pravda. A mnoho iných ľudí by sa doslova posralo ak by si mali prejsť tým, čím sme si prešli my. Nemyslím teraz udalosti, ktoré sme zažili, no mám na mysli to čo nám náš mozog a žľazy s vnútorným vylučovaním robili počas tých udalostí... Je to podobné ako keď niekomu zaživa režieš ruku pílkou. Bežní ľudia sú tí, čo sú na PCP a preto to rezanie necítia. My sme tí, čo PCP nemajú a preto jačia od bolesti. Hoci obaja prežívajú rovnakú situáciu, že im režú ruku. PS: čo sa týka tých psychiatrov - tak sú to blbci, to je bez diskusie, no kedysi som radikálne odmietal antidepresíva či iné lieky na mozog. Dnes viem, že tie lieky nie sú také ako som ich vnímal. Niekto berie lieky na tlak, iný na pečeň, ja beriem lieky na to aby som doplnil do presynaptickej štrbiny chýbajúci dopamín a norephinephrín, ktoré moje neuróny vychytávajú v prílišnom množstve vďaka čomu v presynaptickej štrbine tieto chemikálie chýbajú a tým sa neprenášajú medzi neurónmi dostatočne kvalitne informácie. A keď jeden neurón nedostáva dostatok informácií od druhého, tak začne myslieť na najhoršie a spustí produkciu adrenalínu a iných stresových hormónov.
|
|
|
Post by corvus on Jan 6, 2018 13:44:48 GMT 1
Máš pravdu, nejaké sebaľútostné melodramatické výlevy nie sú opodstatnené, snažím sa im vyhýbať, ale občas sa tomu nedokážem ubrániť. A co sa týka liekov a biologickej podstaty psychických porúch. Je to tak ako píšeš, hoci mňa aj tak stále trocha uráža i zaráža a niečo vo mne (volajme to duch, duša, ego etc.), že som len v podstate len biomechanická hračka: )Všetky tie humanisticko.spoločenskovedné teologické kecy o jedinečnosti/vyvolenosti človeka, superiorite ludského ducha, individuality, slobodnej vôli...hlavne to posledné, slobodná vôľa, je žvást na entú..každý kto má nejakú poruchu osobnosti či úchylku o tom vie svoje. Na druhej strane, nie sme žiadne bábky v rukách "slepej vôle" a dá sa na tom zamakat, a niekedy to asi bez tých chem. medikamentov skrátke nejde. Ja síce žiadne lieky neberiem, to ale nie je tým, že by som mal takú "silnú vôlu", ale skor tým, že moj stav si to nevyžaduje..aj ked je možné, že nejaký psychiater by ma presvedčil o opaku: ) a sám si niekedy vravím, že nejaké slabšie antidepresíva by mi neuškodili: )
|
|
|
Post by Veruka on Jan 10, 2018 23:58:31 GMT 1
Zdravím...léčila jsem se z pocitů samoty Andrejem Tarkovskim..Že se to lepší věkem...vyhýbavá..nevím, zda mne to ukldńuje.. jen bych chtěla nakopat prdel pár lékařům...cca ve 37 jsem z Praškovi knížky zjistila co jsem...se mi k.revsky ulevilo...a zároveń notný psycho propad, že jsem ač přez - snahu nedostala tu klíčovou info dřív...
|
|
|
Post by Veruka on Jan 11, 2018 0:27:52 GMT 1
Jsem adoptovaná v roce, pocházím ze Slovenska...adopce podplacena,otec alkoholik pod pantoflem, agresi si vybíjel na mne,matka určo taky nějaká porucha, navíc strašně sebestředná,.. špatná tzv. sociokulturní úroveń rodiny, oba rodiče dělníci, bez absolutního pochopení..šikana od v podstatě 1 třídy ( od učitelky) pak všeci, gdo mohli... :-D domnívala jsem se, že moje stavy " stagnace, zpomalenosti, souvisí s nepřekonanými traumaty, že neumím věci hodit za hlavu a prostě se snažit z života urvat to dobré..svou roli v mém setrvávání v staženosti,aktivnější nevyhledávající pomoc souviselo se silným podtextem, že mé utrpení má nějaký vyšší smysl.. je mi 41 a poslední pokus s psycholožkou ( 3-4 sezení) ve cca 21 letech..došlo k přenosu nebo mě urazilo, že mne pokutovala ( byla neplacená)..tak sem odešla a nech si tam sedí sama v té kukani.. V cca tech 37,38 jsem dostala záchvat paniky v přeplněném bazénu, pul m od kraje jsem se zacala topit.. :-D tak mě obvodačka poslala k psychiatře.Byla jsem tam jednou, od té doby léky na vychytávání serotoninu.( tehdy po tom záchvatu jsem měsíc nevycházela z domu..spustila to taková kráva jedna zaměstnavatelka moje...cítila jsem se zahnaná do kouta jejími nějakými postupy ohledně práce. Jinak jsem se kolem těch 20 let snažila dodělat tříletou nástavbu maturitní...dělala jsem to 6 let a nakonec nedodělala.. :-D.. jinak neumím moc anglicky, tak s tou identifikací, že nejsem robot..to nevím, jak dlouho vydržím selektovat
|
|
|
Post by corvus on Jan 11, 2018 7:55:32 GMT 1
Srdečne Ťa medzi nami vítam Veruka, ani nevieš ako sa z tvojej prítomnosti tešíme: )
Mna osobne dosť zaujalo, že si sa liečila z pocitu samoty Andrejom Tarkovskim. Nevybrala si si zlého spoločníka: ) Aj keď film či akýkoľvek druh umenia asi nedokáže dlhodobo suplovat človeka z mäsa a kostí. INak Tarkovskij je fak skvelý režisér, aj ked videl som len jeden film od neho. Nepamatam názov..viem že hlavným motívom toho snímku bolo odlievanie obrovského zvonu.
K tvojmu životnému príbehu.."užila si si" toho veru celkom dosť. ALe, ako sa vraví, koho Pán boh miluje, toho pán boh tresce:))---Toto príslovie je podla mňa strašná hovadina, akási ľudová teodicea...
Tá úroveň liečby psychických porúch je teda asi dosť mizerná, aspoň čo počúvam príbehy od slovenských "poruchárov" a asi ani v ČR to nebude o moc lepšie. Psychologia ako intelektuálny obor je dost zaujímavá, ale v praxi dost zlyháva. aj keď ono hodne záleží od prístupu konkretneho psychoša. Tých smerov terapeutických je hodne, ale mám dojem že slovenskí psychologovia/psychiatri žijú ešte stále niekde v 70.rokoch minulého storočia. A psychiatri, to súle automaty na lieky, česť výnimkám: ) AJ kvoli mojmu skeptickému postoji voči psychošamanom som ešte u žiadneho nebol. Ale jednu osobnú skúsenosť mám s online psychologom. Mal v ponuke aj skypovanie, ale na to som nenabral odvahu a tak sme len chatovali: ). A on mi písal, že mám pravdepodobne vyhýbavú uzkostnú poruchu osobnosti, aj keď aby si bol istý chcelo by to viac sedení...no takže, predsa len medzi vás patrím, aj ked som nižší level, neberiem žiadne lieky, nie som obetou zlej socio-kulturnej úrovne rodiny (rodicia neboli alkoholici ani som nebol obetou ci svedkom domaceho nasili), ale to aký som vo svojich 38 rokoch má samozrejme svoje počiatky v mojom deststve a nemalý podiel na tom čím som sa stal má moja matka. Veľmi rázna osobnosť, ktorej zmyslom života je "disciplína a poriadok a povinnosti". A ked bola mladsia bola dost neurotická a cholerická. Na mojho flegmatického otca kričala dosť často a dosť nahlas, pričom matka zo mna robila sudcu, ktorý mal rozhodnút či bola v práve (samozrejme vždy som jej dal za pravdu) . AKo dieta som mal z toho dosť traumu, a este aj teraz, po tolkých rokoch niečo z toho obdobia je, akési nestrávené zvyšky....a vždy keď si na to spomínam tak sa cítim dosť nepríjemne.
|
|
|
Post by corvus on Jan 11, 2018 7:56:40 GMT 1
jinak neumím moc anglicky, tak s tou identifikací, že nejsem robot..to nevím, jak dlouho vydržím selektovat zaregistruj sa a už nebudeš robot, stanes sa poruchárom: )
|
|
|
Post by veruka on Jan 11, 2018 21:11:24 GMT 1
.."Film STALKER režiséra Andreje Tarkovského je alegorické sci-fi, stejně jako jeho předchůdce, drama Solaris. Příběh sleduje tři muže - Profesora, Spisovatele a Stalkera - kteří cestují napříč záhadným a zakázaným územím ruské divočiny zvaným Zóna. V Zóně nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Předměty mění svá místa, krajina se sama přesouvá a přeskupuje. Vypadá to, jako by neznámá inteligence aktivně mařila každý pokus o proniknutí za hranice této oblasti. Říká se, že se v Zóně nachází bunkr, v němž je kouzelná místnost, která dokáže splnit každé přání. Stalker je najat jako průvodce, který si díky svým opakovaným návštěvám Zóny zvykl na její složité pasti, nástrahy i záludná zkreslení. Jen pokud jej budou následovat (což často znamená podstoupit tu nejdelší, nejnepříjemnější cestu), dostanou se Spisovatel s Profesorem k bunkru a kouzelné místnosti živí.(Cinemax)" ...Ve ztemnělém sále jsem dychtivě sledovala " bizardní" film...na který " normální" lidi neměli, protože nemohli vydržet tu " nudu" ..jakousi bezdějovost... To já jsem se tetelila blahem...viděla jsem ho pokaždé, když se dalo...připomínalo mi to můj duševní svět...
|
|
|
Post by corvus on Jan 11, 2018 21:26:06 GMT 1
Solaris som nedokazal na jedno posedenie dopozerat až do konca...a predpokladam že so Solarisom budem mat asi tiež problém, ale na druhej strane ma popis toho filmu dost zaujal. vdaka za tip.
|
|
|
Post by veruka on Jan 11, 2018 21:31:59 GMT 1
..Rodiče mne dali na učńák ( já chtěla dělat fotografku, nebo něco s filmem..ale čtyřka z matiky mne odsoudila)...primitivnost a banalita "studentů" byla devastující..i při praxi v kuchyni jsem měla problém, páč jsem neuměla dobře zamíchat máčku...jediný útěk z hrůzy byl útěk v druhém týdnu praxe na " plac" roznášet kávy čaje koly a objedy..a tam jsem překonávala neuvěřitelný ostych, který mne zžíral, no nebylo inačího řešení, než se odlepit ode zdi u létaček do kuchyně a jít oslovit hosta...( obor - kuchař- číšník). Co jsem se tam naučila? Pracovat s maskou. ( a za maskou se skrývala skutečná bytost - s celou škálou a paletou úzkostí a strachů).
|
|
|
Post by veruka on Jan 11, 2018 21:42:29 GMT 1
Solaris som nedokazal na jedno posedenie dopozerat až do konca...a predpokladam že so Solarisom budem mat asi tiež problém, ale na druhej strane ma popis toho filmu dost zaujal. vdaka za tip. No...v recenzích oponují s termínem sci-fi..je to tam párkrát dobře popsáno a všechno bude asi pravda...dlouho jsem ten film neviděla, chtělo by to vidět v kině..ve velkém formátu, tam to dokáže člověka pohltit...ovšem u mne to bylo jakoby zrcadlení jak se cítí duše.a není tam moc lidí v komparzu i vůbec... :-D :-D :-D Taky to možná -ta fascinace přímo tímto filmem- bylo podmíněno nejistotou v mém životě...nevěděla jsem kdo jsem kam jdu...a cítila jsem se s tou barevností a náladou toho filmu v symbioze.... :-D :-D
|
|
|
Post by corvus on Jan 12, 2018 7:38:17 GMT 1
Uf, to muselo byt fakt hrozné pre teba, to že si musela ísť na tú učňovku. viem sa do toho celkom dobre vžiť, pretože ja som sa tak "mimozemsky" cítil na strednej. A tiež som mal pár zamestnaní v priemysle, kde som mal dost problém komunikovat s mojimi kolegami, ktorých zaujímali len drby, bulvár a rodinné trampoty. A ja s mojimi intelektuálnymi záujmami a až nezdravo rozvinutým abstraktným myslením som sa medzi nimi cítil ako autista. Ale, tak človek sa postupne adaptuje, u nás na SLovensku hovoríme, že "človek si zvykne aj na šibenicu": ))---inak hladanie si práce to bola pre mna velká tortúra, ktorá sa snád už skoncila. SOm úradník vo verejnej správe a hoci to nie je velmi kreatívna práca rád by som tu zotrval až do dôchodku. Nenávidím pracovné pohovory a následné zmeny prostredia, noví ludia atd. ja hovorím, že mám neofóbiu - strach zo všetkého nového: ) NIe je to fóbia v tom pravom zmysle slova, teda v tom psychiatrickom význame tohto slova, ale novoty mi skrátka nerobia dobre.
Masku nosi väčšina ludí, aj tých tzv. zdravých. Svet je labyrint krivých zrkadiel, v ktorom hľadajú ľudia, ktorí sa skrývajú za maskami Pravdu, pravú podstatu Labyrintu. AKé absurdné, aké ľudské, príliš ľudské.
|
|
|
Post by corvus on Jan 12, 2018 7:41:06 GMT 1
..já chtěla dělat fotografku, nebo něco s filmem A venuješ sa tomu fotografovaniu aspon na amaterskej úrovni? a recenzie na filmy nepíšeš?
|
|
|
Post by veruka on Jan 12, 2018 11:23:59 GMT 1
Jasně..já to pojmenovala, že se zajímali akorát kde byli ( spolužačky, či vlastně i všichni z této skupiny/ subkultury) o víkendu chlastat,šukat a zvracet...úroveń intelektuálního zájmu..tá se snad ani s věkem nijak neprohlubuje... Velmi ubíjející...mě se ulevilo až jak sem potkala kolem dvaceti s "umprumákama" v Hradišti, kde jsem pracovala, ti lidi už věděli, že je i něco hloub..tak jsem se uklidnila, že nejsem "magor", ale že hledat, tvořit je napńující..a že ty hloupé husy ze stáda by mne ubily.. No já si totiž strašně nevěřila, furt jsem překonávala nějakou tenzi, obavy, napětí, a to mi bralo spoustu energie a já to přisuzovala své intelektuální nedostatečnosti...prokrastinovala jsem co se nástavby týkalo...měla jsem neustále strašné pocity méněcennosti a to jsem musela překousat, aby ze mne vyšel nějaký výstup.. Od necelých osumnásti jsem odešla z domu, protože to byly patologické vztahy,( já měla psychycké stavy a otec s matkou mi nadávali do ničemů - že jsem jako k ničemu) a tak jsem pak veškerou energii věnovala na přežití...a pak sem nad tím přemýšlela, že musím být hodně asi hloupá, když si neumím třeba nastavit vhodné pracovní podmínky a tak ( jenže já byla závislá na svém příjmu)...a že si s tím životem nějak - na rozdíl od ostatních- nevím rady.. Ještě před tím, asi v 18ti jsem objevila Junga..který mluvil o duši..to bylo něco...ale já si moc nevěděla rady s tím fungováním v realitě..pokračování příště..
|
|